Volný pohyb zboží
Volný pohyb zboží je jednou ze základních svobod garantovaných na vnitřním trhu EU. Odbourávání překážek komunitárního obchodu začalo již v na sklonku 50. let minulého století po podpisu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (dnes Evropské společenství - ES). Po počátečních přechodných obdobích byla již v roce 1968 v ES završena celní unie, tj. uvnitř Společenství byla odbourána cla a kvantitativní omezení a pro obchod se třetími zeměmi začal fungovat společný celní sazebník.
V sedmdesátých letech se v souvislosti s ropnými krizemi prohlubování integračního procesu zastavilo. Členské státy se často uchylovaly k protekcionistickým opatřením znevýhodňujícím zahraniční poskytovatele. Z této doby také pochází přelomový rozsudek v kauze Cassis de Dijon (1979), na jehož základě byl zaveden princip vzájemného uznávání.
K obnovení integračního procesu došlo v polovině 80. let, kdy byla publikována Bílá kniha Dokončení vnitřního trhu. Do stejné doby se datuje rovněž změna přístupu Společenství k technickým požadavkům na výrobky. Nastává odklon od tzv. směrnic starého přístupu, které stanovovaly detailní požadavky na parametry produktů, směrem k tzv. směrnicím nového přístupu. Ty obsahují obecné požadavky na bezpečnost a ekologičnost produktů.
Vnitřní trh se čtyřmi svobodami pohybu byl po odstranění fyzických, technických a daňových překážek oficiálně završen k 1. lednu 1993.
Právní rámec
Volný pohyb zboží upravují články 23-31 Smlouvy o založení ES. Obsahují zákaz cel a kvantitativních omezení uvnitř Společenství.
Obecně platí zásada, že zboží vyrobené v EU v souladu s legislativou či legálně dovezené do EU požívá svobody pohybu.
Výjimky stanovuje článek 30 Smlouvy. Ten připouští kvantitativní omezení dovozu, vývozu či tranzitu zboží odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národních kulturních statků, které mají uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví.
Volný pohyb se tedy netýká všech produktů, jsou z něj vyjmuty například některé zbraně či jaderný materiál.
Dvě skupiny produktů
Obecně můžeme rozlišit dvě skupiny produktů:
1. Zboží, na které se vztahuje princip vzájemného uznávání podle rozsudku Cassis de Dijon (C-120/78), neboli na neharmonizovanou oblast.
2. Produkty pokryté tzv. směrnicemi starého a nového přístupu, tzv. harmonizovanou oblast.
Do první skupiny se řadí zboží, na nějž se nevztahují předpisy technické harmonizace. Platí, že zboží vyrobené podle práva jedné členské země je obchodovatelné v celé Unii, existuje zde tedy princip vzájemného uznávání. Výrobky zároveň musí splnit požadavky na obecnou bezpečnost podle směrnice 2001/95/ES o obecné bezpečnosti výrobků.
Tam, kde to vyžaduje povaha produktu, přistoupila Evropská společenství k technické harmonizaci. Zpočátku aplikovala tzv. starý přístup, který spočíval v detailním určení technické a zdravotní specifikace výrobků. Detailní normy se dodnes týkají hlavně automobilů, vybraných potravin, léků, chemikálií, nebezpečných látek či hnojiv.
V polovině 80. let Společenství přešla na tzv. nový přístup charakteristický prokazováním shody s technickými požadavky, které nemají tak detailní charakter jako u tzv. starého přístupu. Harmonizace na evropské úrovni stanoví pouze minimální požadavky nutné k vysoké ochraně spotřebitele. Výrobce, dovozce či akreditovaný zkušební ústav vydává tzv. prohlášení o shodě s požadavky příslušné směrnice nového přístupu. Předepisuje-li směrnice pro daný produkt přezkoušení zkušebním ústavem, je výsledek přezkoušení platný v celé EU. Pro obchodování v jiných členských státech již není třeba nechat produkt znovu testovat. Směrnicemi nového přístupu jsou pokryty například výtahy, dětské hračky, stavební výrobky, tlaková či strojní zařízení, měřící přístroje či lanové dráhy.
Více informací o volném pohybu zboží získáte na stránkách BusinessInfo.cz
Údaje o směrnicích nového přístupu obsahuje Fact sheet Enterprise Europe Network.
