Co znamená ochrana PV
Jak již uvedeno výše tvoří předmět průmyslových práv a průmyslového vlastnictví vpředu uvedené nehmotné statky, které jsou na základě zákona či obecně závazných právních předpisů nadány způsobilostí pro svého původce, vynálezce, autora, nebo vlastníka (fyzické či právní osoby) získat a požívat příslušnou průmyslově právní ochranu. Obecným společným předpokladem je skutečnost, že se musí jednat o výsledky uvědomělé tvůrčí lidské duševní činnosti, dosahující stupně světové nebo alespoň evropské novosti a významu. Ve stručnosti proto uvedeme v dalším alespoň základní charakteristiku nehmotných statků nejvýznamnějších, kterými jsou: vynález, průmyslový vzor, užitný vzor, ochranná známka a know-how.
Vynález jako výsledek vlastní duševní a tvůrčí činnosti původce/vynálezce musí splňovat pro udělení patentu tři základní podmínky patentovatelnosti:
a) technické řešení,jež je předmětem vynálezu musí být světově nové vzhledem ke stavu techniky ke dní podání přihlášky vynálezu
b) dále musí technické řešení být výsledkem vynálezecké činnosti, přičemž posouzení vždy závisí na patentovém úřadě (u nás Úřadu průmyslového vlastnictví – dále jen ÚPV)
c) a toto technické řešení musí být průmyslově využitelné, tedy opakovatelně využitelné nejen v průmyslu, ale obecně v jakékoliv hospodářské činnosti, kterou se rozumí i zemědělství, obchod a služby.
O udělení patentu se žádá patentovou přihláškou a vlastní doba ochrany je u nás dvacet let. Majitel uděleného patentu získává výlučné vlastnické právo chráněného vynálezu bez omezení využívat, například i formou poskytnutí licence formou licenční smlouvy nebo přihlášením vynálezu k mezinárodní ochraně.
Užitný vzor je technickým řešením, které je nové, přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti a je průmyslově využitelné. O získání osvědčení na užitný vzor je třeba požádat příslušný patentový úřad (u nás ÚPV). Příslušné řízení je jednodušší a rychlejší, když navíc (na rozdíl od patentového) umožňuje získání ochrany i pro technická řešení, která nejsou nová, poněvadž úřad neprovádí ani průzkum novosti a porovnání se stavem techniky. Doba ochrany u nás činí 4 roky ode dne podání přihlášky a lze ji až dvakrát prodloužit vždy o tři roky, takže celková možná doba ochrany užitného vzoru může dosáhnout 10 let, tj. poloviny doby platnosti patentu na vynález a i finanční náklady na ochranu jsou výrazně nižší. I z těchto důvodů bývají užitné vzory v praxi často nazývány „malými patenty“, což je však označení nepřesné, poněvadž jimi nelze chránit výrobní postupy, jako je tomu v případě patentů. Velké popularitě se užitné vzory těší zejména v Německu, Itálii, Japonsku, Rakousku, Švédsku, Dánsku, ale i v Polsku zřejmě proto, že užitný vzor umožňuje získat velmi rychlou výlučnou ochranu technických řešení s nízkými finančními náklady pro technická řešení, která sice nejsou nová, ale celkově se jedná o moderní institut průmyslově-právní ochrany, jednodušší a pružnější.
Průmyslový vzor: je definován platným zákonem jako vzhled výrobku nebo jeho části, který je nový a průmyslově využitelný. Dvě zákonné podmínky pro poskytnutí této formy ochrany tedy jsou novost a individualita výrobku. Novost průmyslového vzoru musí být stejně jako u vynálezu světová a objektivní. Vnější úpravou se rozumí jak úprava plošná, tak prostorová. Ochrana průmyslového vzoru vzniká zápisem do rejstříku průmyslových vzorů na patentovém úřadě (ÚPV) a doba platnosti udělené ochrany je 5 let od data přihlášky a je možno ji opakovaně obnovovat/prodlužovat až na 25 let od data podání přihlášky. Právo vznikající zápisem průmyslového vzoru do oficiálního registru je právem (vlastnickým) výlučným a absolutním a jako takové se v právních vztazích v praxi projevuje a působí.
Ochranná známka: je v našem právu definována jako označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k odlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů a zapsané do rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví. Prakticky jde o slovní, obrazové nebo prostorové nebo kombinované označení odlišující výrobky nebo služby různých výrobců. Doba známkové ochrany činí 10 let ode dne, kdy přihláška ochranné známky došla do ÚPV a je možno ji opakovaně prodlužovat obnovou zápisu vždy o dalších 10 let.
Nejběžnější dělení ochranných známek je dělí podle různých kritérií na:
- podle činnosti podniku na ochranné známky výrobní, obchodní a služeb
- ochranné známky individuální (pro výrobky či služby jen jednoho majitele) a na kolektivní (zapsané pro výrobky a služby více subjektů)
- tzv. známky proslulé nebo světové, které se staly díky mnohaleté tradici a věhlasu na trhu všeobecně známými v dané zemi i v ostatních zemích světa a tím získaly mimořádně silnou pozici, jako například Coca Cola, Microsoft, OMEGA, Marlboro, IBM aj.
Know-how: název a institut know-how, tedy „vědět jak“, respektive „vědět jak na to“, se po skončení druhé světové války postupně stal součástí terminologie mezinárodního obchodu poté, co překročil hranice USA a získal celosvětové uznání a užívání v oblasti nehmotných statků a průmyslových práv vůbec. Ač neexistuje jednotná definice know-how, zahrnuje v sobě podle převládající praxe výraz know-how výrobně technické a obchodní poznatky, znalosti a dlouhodobé výrobní zkušenosti s určitým procesem, technologií, projekční, technickou, výrobní dokumentací výkresovou či textovou (technologické předpisy, výrobní postupy aj.) a technické informace v ní obsažené a technickou pomoc, znalost utajovaných receptur a postupů, nepatentované či utajované vynálezy, ale i poznatky a zkušenosti z oblasti organizace výroby a řízení, podnikání, obchodu, marketingu atp. Podle převládajícího názoru právní nauky je součástí know-how prakticky vše, co není nebo nemůže být předmětem průmyslových nebo autorských práv, avšak pro podnik nebo firmu má tržní hodnotu a cenu a může se tak stát předmětem hospodářské a obchodní činnosti. Nejpodstatnější je, že know-how vždy představuje ekonomickou hodnotu, která náleží tomu, kdo je vyvinul nebo oprávněně získal. Vlastní ochrana know-how spočívá podle názoru převládající praxe především v trvalém, důkladném a důsledném utajovaní jeho předmětu na všech úrovních zaměstnanců/pracovníků i manažerů firmy a všeobecně vůbec. Uznává se, že stupeň a úspěšnost utajení know-how ovlivňuje výši jeho ceny a představuje rovněž monopol pro svého majitele za podmínky, že se mu podařilo příslušné know-how utajit. Know-how je považováno za jednu z největších hodnot vytvářených podnikem, a to hned po výnosech z investovaného kapitálu. Platnost či doba trvání know-how je omezena pouze jeho technickým zastaráváním nebo ztrátou dostatečného utajení. Výrazná většina dnes uzavíraných licenčních smluv obsahuje know-how a smluvní předání know-how, jako výrobně-technických poznatků a zkušeností. Know-how a jeho předání je obvykle zárukou rychlého, dokonalého a ekonomického osvojení licenční výroby nabyvatelem licence. Jak již bylo zdůrazněno vpředu v bodě 1., představuje obecně know-how v licenční praxi nejčastější, nejvýznamnější a nejpočetnější skupinu licenčních smluv. Nadto nelze některé vynálezy (např. z odvětví chemické výroby) vůbec patentovat, takže poznatky toho druhu mohou být komercializovány jen v rámci know-how. A poněvadž know-how není předmětem průmyslového vlastnictví a nemůže být proto chráněno zvláštním zákonem ani patentově, ani jiným ochranným dokumentem, přichází v úvahu pouze ochrana jeho důsledným utajováním, nebo poměrně chatrná ochrana v rámci postihu nekalé soutěže, a to buď proti tzv. otrockému napodobení podle § 47 Obchodního zákoníku nebo pro porušení obchodního tajemství podle § 17 a § 51 Obchodního zákoníku.
